Ulice k nákupnímu centru na Šibeníku se má jmenovat po Jiřím Pelikánovi. Vtip?, ptají se Olomoučané

Překvapivou tiskovou zprávu zveřejnilo minulý týden město Olomouc. Část nově vznikající ulice, která bude kolmá na tř. Míru, a měla by být součástí plánovaného propojení do ulice Erenburgova, ponese jméno po olomouckém rodákovi Jiřím Pelikánovi, levicovém intelektuálovi a reformním komunistovi, který byl málem zavražděn Státní Bezpečností. Právě po něm má být pojmenována ulice k dalšímu chrámu konzumu v Olomouci.

Tedy pravděpodobně, protože investor a majitel pozemků v lokalitě jakékoli podrobnější informace o využití prostoru dosud tají. S ohledem na zázanmy ve veřejných databázích se nicméně důvodně předpokládá stavba dalšího nákupáku, proti čemuž se v Olomouci protestuje už několik let. Olomoučané považují pojmenování ulice obsluhující případné parkoviště pro obchodní centrum právě po Pelikánovi za urážku a aprílový vtip.

Ulice se po Jiřím Pelikánovi jmenují i jinde. Ale jaké!

Jak uvedl Magistrát v krátké tiskové zprávě, "ulice pojmenované po Jiřím Pelikánovi můžeme najít i v Římě a v Miláně." Což je ovšem pravda; jaké jsou to ale ulice! Ta milánská lemuje park, v klidové zóně města a s prolézačkami pro děti - viz foto.

"V Olomouci ale zkrátka musí vést ke Kauflandu, nebo co tam vlastně postaví," kroutí hlavou nevěřícně 87 letá Anežka Novotná, která bydlí nedaleko Šibeníku a Jiřího Pelikána osobně znala.

"Pokud pojmenování ulice po Jiřím Pelikánovi nás přivede k tomu, abychom se seznámil s jeho pestrými osudy a zjistili přitom něco o dobru a zlu v komunistickém Československu, jsem pro," uvádí na dotaz Večerníku architekt Tomáš Pejpek. "Pokud ale chápeme pojmenování ulice jako prvoplánové a bezvýhradné ocenění dané osobnosti, byl bych se jménem Jiřího Pelikána opatrný," dodává.

Pocházel z umělecké rodiny a celý život byl levicově orientovaným intelektuálem a reformním komunistou. Za války byl 5 měsíců vězněn gestapem, po propuštění z vězení se od roku 1941 až do konce války skrýval na neznámém místě (ukrýval se na Kořenci /Boskovicko/, kde má v místním muzeu pamětní síň, zachycující jeho život a působení v této obci). Proto byla uvězněna jeho matka, která zahynula v koncentračním táboře. Po válce se stal aktivním mládežnickým a svazáckým funkcionářem. On sám si později vyčítal, že byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, protože stál v čele tzv. vyakčňovací komise, která měla na svědomí vyhození tisíců vysokoškoláků.  Na počátku šeesátých let  byl jmenován do funkce ústředního ředitele Československé televize, kde v roce 1968 zastával silně reformní postoje. I díky němu televize mnohem svobodněji informovala veřejnost o tehdejším politickém dění. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl „odsunut“ do diplomatických služeb a stal se kulturním atašé československého velvyslanectví v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do vlasti, za což byl doma zbaven poslaneckého mandátu. V Itálii požádal o politický azyl a hned se zapojil do místního politického dění. V roce 1977 získal italské občanství a od roku 1979 působil po dvě volební období  jako poslanec Evropského parlamentu. Po roce 1990 působil krátce jako poradce československého prezidenta Václava Havla.

-ms-