Jak to chodí na moldavské svatbě? Vrcholem je půlnoční svlékání nevěsty

O minulém víkendu si řekli své životní ano Catalina a Jon Malai a Olomouc se stala svědkem tradiční moldavské svatby. Ta má s tou naší společného pramálo a představila zvyklosti jiné kultury, vzdálené a přitom velmi blízké. Místo, které si novomanželé zvolili ke své svatební hostině, nemohlo být v Olomouci nikde jinde, než v Rusko-ukrajinském restaurantu Ziny Navrátilové na Kollárově náměstí.

V čem je rozdíl mezi moldavskou a českou svatbou? Především v tom, že novomanželský pár nemá jen tak dva svědky, jak je tomu zvykem u nás, ale hned dvojici „svědků“. Ti klasičtí svědci, tak, jak je známe u nás, jsou podle moldavské zvyklosti zásadně svobodní lidé, jejichž role je více méně společenská a končí de facto svatbou. Pár ale především získává svatbou také starší manželský pár jakožto institut „druhých rodičů“, kteří by tuto roli plnili, kdyby se biologickým rodičům něco stalo. Tradiční podmínkou je, aby tento starší pár byl registrován v pravoslavné církvi.

Moldavské svatební zvyky se udržely na venkově

Celá dlouhá propracovaná řada svatebních tradic by v Moldávii bez venkova nepřežila. Města totiž zažila nejen v posledním století výrazné národnostní míšení a staly se klasickými metropolemi, v nichž původní zvyky nivelizovaly. Přes zemi totiž prošly v minulosti skupiny nejprve Pečeněgů, posléze Tatarů nebo Turků, v posledním století pak především Rusů, a pouze nedotčený venkov udržel všechno při starém. Tradiční moldavská svatba tak kromě místní vesnice už k vidění obvykle nebývá, v Olomouci ale minulý týden jedna opravdivá vypukla.

Důležitým okamžikem stavebního dne je, poté, co se nevěsta obleče do svatebního, její odchod z domova rodičů. Venku ji čeká hudba a všeobecné veselí, a dojde na podávání chleba a soli „druhým rodičům“, čímž nevěsta symbolicky opouští rodný dům a vstupuje do nového života. Nevěsta taktéž musí své vlastní rodiče poprosit, aby směla odejít, a poděkovat jim.

Po pravoslavném obřadu následuje tradiční svatební veselí, jehož úhelným kamenem je předávání darů novomanželům. Dary se předávají zásadně nahlas, se sklenkou vína, ke správnému darování a přijetí daru také vždy patří objednání hudby. Nejprve jsou na řadě všichni hosté ženicha, poté nevěsty.

Po půlnoci přichází na řadu obřad svlékání nevěsty. To neznamená svatební noc, nýbrž okamžik, ve kterém dívka již skutečně vstupuje do manželského života a přestává být dívkou. Zahraje smutná hudba, nevěsta se posadí ženichovi na klín, nejprve je jí sundán závoj, což mají na starosti svědci. Potom dostane na hlavu šátek a přes svatební šaty zástěru, taky zrcadlo, aby si sama sebe prohlédla. Následuje nevěstin tanec, po kterém se do zástěry a šátku oděná novomanželka ujímá rozlévání vína a všeho ostatního, čímž symbolicky přebírá roli hospodyně a manželky. V tu chvíli už na svatbě zůstávají jen ti nejbližší.

Propracované svatební obřady v Moldávii jsou dokladem význačného postavení rodiny v této kultuře. „Že není jablko, abys do ní kousl a zahodil ji,“ popsal jeden z účastníků olomoucké svatby skutečnost, že rozvodovost je v této zemi na výrazně nižší úrovni, než ve střední Evropě.

-vb-