Zákulisí Tour de Franz 14/24: U Pantaniho skoro doma

Ty největší věci se obvykle dějí náhodou. Řízením osudu, který se minimálně v tuto chvíli sluší jmenovat Osudem s velkým O. Když jsme navečer toho dne vstoupili do hospůdky s jen několika židlemi a všude na stěnách jsme viděli novinové výstřižky o Pantanim a o cyklistice, zprvu jsme pana hospodského pokládali jen za fanouška. Postupně nám začalo docházet, kdeže jsme se to ocitli.

Hospodský, nějaký Francesco, byl totiž osobní Pantaniho kamarád, chodil s ním do školy a dodnes se stýká s jeho rodiči. Ten strašlivý kopec, na který jsme se na Voicech vydrápali, není jen tak obyčejný kopec, ale legendární sedlo Passo di Barbotto, kde se jezdí italské Giro, a všechno tu připomíná etapy, které tu proběhly.

Francesco z nás byl u vytržení, a my z něj. Hospoda je to vpravdě cyklistická a každý den se tam na kafe staví půlka italské reprezentace, když si vyjede na horský trénink. Ještě nikdy ale Francesco nezažil, aby do jeho hostince přijeli cyklisté až z Česka. Že se tam staví na kole Nibali, to je celkem normální, ale tohle ne. Nedovedl pochopit, že se trmácíme tisíc kilometrů daleko právě k němu. "To je Pantani, který tady tehdy vyhrál," ukázal Francesco na svou nástěnku, "a tady je Eddie Merckx, který tu vyhrál v roce 1973... a tady dám vaši fotku, když mi ji pošlete," pravil dojatý Francesco, a v tu chvíli jsem zjihnul taky. Byl jsem na rozpacích, protože mít cyklistickou fotku vedle Pantaniho a Merckxe, to už není jenom tak.

Výhled za všechny prachy

Francesco chtěl sice zavírat v osm, ale hostil nás až do půl desáté a dovolil nám beze všeho přespat. Ten výhled, který nás ohromil už prve, byl po setmění doslova fantastický: svítící San Marino v prostoru pod námi anebo před námi, jen ruku natáhnout a dotknout se. Vlevo Rimini, pulsující nočním životem. Takový pohled nevymyslíš. Vzali jsme Francescovi z předzahrádky židle, postavili jsme si je na krajnici silnice a dlouho do noci jsme seděli a zírali na něco, co už možná takhle nikdy neuvidíme.

Ráno nachystal Francesco snídani. Zapředli jsme s ním hovor, a pomalu, pomaloučku jsme začali chápat, že se nám to včera nezdálo. "Sí, tady na té židli Marco sedával, když jel z tréninku," pravil, a tvářil se u toho, jako že úplná normálka. Pro nás, kteří znají cyklistické hvězdy jenom z televize, je to nepochopitelné. Možná, kdyby cizinec kdovíodkud přijel k nám do Olomouce, třeba by taky nedovedl jen tak vstřebat, že tady bydlí třeba Dopita.

U hospůdky se začali sjíždět amatérští cyklisté i italští reprezentanti, aby si dali kafe. Zaujali nás dva, kteří se objevili na silnici přesně ve chvíli, kdy Francesco někam odběhl, a začali na něj volat: "Čésko, Čésko!" - což jsme ale, konsternovaní, nepochopili jako zdrobnělinu jména Francesco, a vyběhli jsme italské reprezentaci v ústrety: "Jasně, Česko, to jsme my!!" Oba cyklisté se na sebe podívali, pokrčili rameny a pustili se z kopce dolů.

Pak přijeli jiní dva, nejspíš proto, aby mě a Dušana trochu poškádlili. Na nohou měli něco, co asi byly svaly, ale my vůbec netušili, že anatomie takové svaly vůbec eviduje. Jakési neuvěřitelné jitrnice, které jim vyskakovaly zpod elasťáků, nás skoro vyděsily, zvlášť při pohledu na naše vlastní nohy, taková nedochůdčata.

A pak jsme jeli dál. Slíbili jsme Francescovi, že se určitě vrátíme, a ne sami, ale s celou bandou olomouckých cyklistů, kteří byli ze zprávy o objevení Pantaniho domovského lokálu doslova říční. Chápu, že necyklistům to mnoho neřekne. Ale je to zhruba to samé, jako třeba kdyby fanynky Justina Biebera nalezly jeho autentický odličovací krém. Je to prostě fetiš, a tomu nejde odolat.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák