Astronom Čejka: Mládež se o hvězdy zajímá čím dál méně

Miroslav Čejka z Brodku u Přerova (73) je jedním z těch mála úžasných lidí, kterým stojí za to věnovat čas. O hvězdy a noční oblohu se zajímá od malička a v posledních letech ho mrzí uvadající zájem nejmladší generace o astronomii. Hvězdárnu v Brodku si přitom s pomocí místního JZD stloukl před čtyřiceti lety doslova na koleně.

Jak jste se k astronomii dostal?
Zajímalo mě to už od malička. Otec měl pole, a já jsem se často zdržel venku. Už tenkrát mi to při pohledu na noční oblohu vrtalo v hlavě. Jako starší jsem si začal shánět součástky na dalekohledy, tehdy to ještě šlo. Vyznám se v železe, takže tomu jsem udělal branku k zahrádce, tamtomu plot, a on mi zase něco donesl z Meopty. Ve dvaceti jsem začal stavět dalekohledy, nejprve jednoduché, postupně lepší a lepší. Nejde přitom jen o dalekohled samotný, ale i o jeho montáž, aby se dal využít. Pak jsem se stěhoval do Brodku a pracoval jsem v JZD. Když se v roce 1974 začala v Brodku dělat klubovna, chodil jsem pomáhat na brigády. Toho roku se rozhodlo o zřízení přístavby, a já jsem za tím od začátku šlapal, aby se na střeše mohla udělat hvězdářská kopule. A oni se toho chytli, tak se to nakonec uskutečnilo.

JZD Vám při stavbě pomohlo.
Ano. Měli jsme sušáky obilí, z těch potvor zásobníků, a dvě ty příruby vytvořily točnu. Taky jsme udělali kopuli, udělal jsem ji vlastně já sám, nikdo jinej by to nedělal. Pomohli nám akorát s žebrama. Plech jsme nakonec dostali od Obecního úřadu, když se v obci dělala střecha, a všechno železo tehdy bylo z družstva. Natřelo se to a bylo to. Uteklo to jako voda, je to už přes čtyřicet let a hvězdárna slouží od roku 1976 (vytahuje ručně a úhledně psanou kroniku s neuvěřitelnými dobovými fotografiemi, a dlouze a nadšeně ukazuje celé počátky brodecké hvězdárny).

Jaký je dnes zájem mladých o astronomii?
Loni jsem šel do školy, a přihlásilo se mi snad patnáct děcek. Pak přišly tři, a na druhou schůzku už jenom dvě. Dřív to bylo výrazně lepší. Nadšení bylo jiné, nebylo tolik lákadel, rodiče sem chodili pracovat na stavbu a ty děti vodili s sebou. Děcka tehdy neměly to vyžití, co mají dneska, a hvězdy je zaujaly. Zhruba do pětaosmdesátého roku to takhle fungovalo. Dnes už jen když je nějaká akce, třeba pálení čarodějnic, tak je jednorázově zájem podívat se na noční nebe dalekohledem. Když ale bylo na čarodějnice zataženo, tak z toho zase nic nebylo. Ale musím říci, že obecně je lepší dívat se na hvězdy v zimě. Nemusí se totiž tak dlouho čekat na tmu. Jenže tak to zkrátka je - v létě se děckám nechce čekat na tmu, a v zimě je jim zima. Je už zkrátka úplně jiná doba.

Olomouc hvězdárnu měla, a už nemá.
To mě strašně mrzí. Přitom ta dálnice, kvůli které se to likvidovalo, vede nakonec stejně trochu jinudy. Tehdy se říkalo, že by pozorování hvězd rušily otřesy z té dálnice. Byly tam i dílny, soustruhy a frézy, vedle kopule, viděl jsem tam toho nejlepšího Jupitera a Saturna v životě. Ale hvězdárna je pryč a nové, srovnatelné, jsme se zatím nedočkali.

Je Vám 76 let. Bude mít hvězdárnu kdo převzít?
Ano. Bude. Máme vedoucí, paní Procházkovou, a ta se velice snaží. Mám z toho radost. Momentálně ale řeší problém s vlastníky pozemku pod hvězdárnou, a není to úplně jednoduché. Odstěhovali se totiž na Slovensko a rozmnožili se, nejeví o to vůbec žádný zájem, a domluvit se s nimi je velice složité. Spousta věcí je tak stále nedořešených.