Myslím, že Václav Havel zasluhuje naši hlubokou úctu, říká Pavel Hekela ke sto letům republiky

Pokud má někdo ze současné politické reprezentace právo být považován za "moudrého kmeta", pak je jím Pavel Hekela. "Bojím se nepoučitelnosti a jakési krátké paměti našeho, jinak dosti zkoušeného národa. Velmi nerad bych byl, kdybychom se znovu ocitli tam, kde už jsme jednou a nadlouho byli a kam nás, zdá se, opět směřují někteří naši vládnoucí činitelé," říká v rozhovoru pro Hanácký Večerník.

1. Pro celé dvacáté století a pro samotnou existenci Československa bylo zásadním bodem to, že se po skončení světové války začaly nástupnické státy formovat na základě národního principu. Ovšem za tu cenu, že jedněm byl přiznán a druhým upřen. Jak moc to ovlivnilo dějiny naší země?

Zdá se mi, že je to otázka spíše pro bratry Slováky. Já osobně jsem se s rozdělením našeho státu nikdy zcela nesmířil, přestože chápu, že pro Slovensko byl tento krok mnohem zásadnější. Pokud jde o menšiny, které zůstaly v příhraničních oblastech Československa a pochopitelně i pozdějšího Česka, je jejich přítomnost žádoucím přínosem pro kulturu a mnohdy i kultivaci národa.

1. V tom kontextu – je dnešní nacionalismus srovnatelný s tehdejším?

Myslím, že tehdejší nacionalismus byl v českých zemích chápán spíše jako vlastenectví, měl mnohem více jisté naivity i upřímnosti. Nacionalismus ve všech jeho formách – a zvláště ten dnešní - je mi protivný a odporný.

1. Prezident Masaryk proslul výrokem „„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Jak jsme na tom dnes?

Tož, mohlo by to být lepší. Nechci se tady ohánět přervanou demokratickou tradicí, ale je jasné, že na komunistickém spáleništi se špatně staví demokratický dům. Vidíme to ostatně i v jiných, podobně postižených státech.

1. Který okamžik ve stoletých dějinách Československa a Česka vnímáte jako nejosudovější?

Inu, osobní zkušenost je vždy nejsilnější. Nejsem historik a nebudu zde filosofovat o hrůzách války a německé okupace, holokaustu a nesmírných životních ztrátách a zmařených osudech. To poslední však na mnohá léta přinesla nám všem sovětská okupace a následná léta až do roku 1989. (tedy úplně všem ne, že…) Pravdou taky je, že morální devastace naplno začala po únorovém puči v roce 1948. V tomto spoutaném období jsem prožil svoje dětství, studia i část profesního života. Nevím, zda je vpád vojsk Varšavské smlouvy tím nejosudovějším okamžikem v dějinách národa a dá-li se pouze jeden takový okamžik vybrat, v mém životě to ale nejosudovější moment byl.

1. Vstupujeme do druhého století státní samostatnosti. Nedá mi to nezeptat se na dvě věci: Za prvé, bylo Rakousko Uhersko z dnešního pohledu skutečně žalářem národů? A za druhé, je Evropská Unie tím západem, který jsme po roce 1989 hledali?

Žalář národů je pojem, který přinesli právě vlastenci, o kterých jsem se již zmínil. Tento termín má dobový patos a já si rozhodně žalář představuji jinak. Jestli je Evropská unie přesně tím, co jsme hledali nevím, mám však skálopevnou jistotu, že je přesně tím, kam jsme se museli uchýlit před hospodářskou pomocí našich východních bratrů. Vzpomínáte si ještě na RVHP? Já tedy ano a je mi z toho stále dost zle.

1. Jak jste prožil listopad 1989?

Listopad jsem prožil v divadle, kde jsem měl na starosti diskusní večery, na praktikáblu před Operou, kde jsme četli různá prohlášení a v ředitelně divadla či odborářské kanceláři, kde zasedal stávkový výbor, jehož jsem byl členem. No a taky na náměstí a v ulicích. Ptal jste se „jak“, já odpovídám „kde“, ale myslím, že je to i tak dost výstižné. Ale „jak“? Nadšeně a hekticky.

1. Z důvodu, který nedovedu pochopit, se dnes na sociálních sítích poměrně hlasitě ozývají lidé, kteří doslova zesměšňují Václava Havla. Co si o tom myslíte?

To jsme dva. Jen nevím, jestli je to otázka hlouposti a omezenosti nebo bídného charakteru, ale i univerzitní profesor může býti blbem a nemusí překypovati kladnými morálními vlastnostmi. Myslím si, že Václav Havel zasluhuje naši hlubokou úctu.

1. Jsou nějaká viditelná nebezpečí, která mohou naší zemi hrozit v následujících sto letech?

Bojím se nepoučitelnosti a jakési krátké paměti našeho, jinak dosti zkoušeného národa. Velmi nerad bych byl, kdybychom se znovu ocitli tam, kde už jsme jednou a nadlouho byli a kam nás, zdá se, opět směřují někteří naši vládnoucí činitelé. Tento totalitní termín používám schválně, protože slovo „státník“ mi zní  pozitivně. Nicméně jsem životní optimista, tak to snad dopadne dobře.

Vlastimil Blaťák