ANKETA VEČERNÍKU Dušičky, Halloween, nebo svatý Martin?

Podzim přináší kromě barevného listí také několik specifických svátků. Obrátili jsme se na zkušené folkloristy a etnografy z našeho regionu, aby nám prozradili, jak oni tyto svátky vnímají.

Otázka: Přelom října a listopadu přináší svátky vzniku republiky, Dušičky, Halloween i svatého Martina. Který z těchto svátků osobně vnímáte jako nejdůležitější?“

Hana Holásková, kurátorka sbírek etnografie a restaurátorka Muzea a galerie v Prostějově: Z etnografického hlediska jsou pro mě nejdůležitějším svátkem Dušičky, tedy Památka zesnulých. Jde o hluboce zakořeněnou tradici, která odráží vztah české kultury k předkům a smrti. Na rozdíl od komerčnějšího Halloweenu nebo státního svátku vzniku republiky mají Dušičky silnou kontinuitu a lokální specifika – lidé navštěvují hroby, zdobí je, zapalují svíčky a vzpomínají. Tento rituál posiluje mezigenerační vazby a kolektivní paměť. Svatý Martin má význam spíše regionální a kulinářský, ale Dušičky přinášejí tichý, osobní moment ztišení a úcty k minulosti.

Josef Urban, kurátor sbírky Hanáckého muzea v přírodě, Národní muzeum v přírodě, Hanácké muzeum v přírodě Příkazy: Pro mě osobně mají největší hloubku Dušičky – svátek zesnulých. Je to chvíle ztišení a vzpomínek na ty, kteří tu byli před námi a kteří nám v mnohém otevřeli cestu. Každý rok se na hřbitově zastavím, a to nejen u hrobů svých nejbližších. Zapálím svíčku, chvíli postojím, pomodlím se a nechám prostor vzpomínkám. V tom tichu, mezi mihotavými světýlky, cítím zvláštní klid a pokoru – uvědomuji si, že všechno má svůj čas, že život i smrt k sobě patří. Dušičky proto nevnímám jako svátek smutku, ale spíše jako prostor k poděkování – za to, že jsem mohl být součástí příběhů těch, kteří tu byli přede mnou. I když je to svátek tichý, má v sobě obrovskou sílu. Připomíná mi koloběh života, trvání rodinné paměti a také to, že každý z nás jednou zanechá stopu, po které někdo další půjde.

Honza Žůrek, umělecký vedoucí Hanáckého mužského sboru Rovina a výkonný předseda Hanáckého folklorního spolku: Obecně považuji za důležité všechny svátky, které na území Moravy tradičně patří, přirozeně se dodržují a zároveň se dotýkají života lidí dnes. Tedy nejpřirozenější jsou mi Dušičky a svatomartinské veselí, u obou stále vnímám propojení s dneškem – každý během let přicházíme o své blízké, které si chceme připomínat, stejně jako na Hané má smysl slavit pomyslný závěr zemědělského roku nebo první letošní víno. Svátek vzniku samostatné československé republiky je pak u mne poctou těm, kteří na formálním vymanění se z Rakouska-Uherska roky pracovali. Škoda jen toho, že Morava o svou suverenitu středoevropské historické země a kulturně i politicky významné oblasti Evropy záhy, a dokonce několikrát, přišla.

Mária Kudelová, kurátorka a etnografka Vlastivědného muzea v Šumperku: Za nejdůležitější svátek osobně považuji Dušičky. S podzimem pomalu přichází tma, deštivé, mlhavé počasí a každý po svém vnímá jakýsi zánik. Naštěstí ne věčný, ale cyklický. Zkušenost nás učí, že opět vyjde slunce, přijde jaro, ale do té doby musíme vydržet. Nám lidem v tomto období pomáhají svátky, ve kterých prosvítá světlo. Vzpomínky na naše předky, kteří nám podzimně připomínají i vlastní dočasnost, doprovázíme světly v nejrůznějších podobách a výraznou květinovou výzdobou hrobů. Proč? Dušičky, oficiálně Památka zesnulých, patří ke svátkům obecně dodržovaným a jeho uctívání má dlouhou historii. Mladší křesťanské podobě slavení předcházel keltský svátek Samhain, slavený na rozhraní dvou hlavních období (mezi létem a zimou). Doba přechodu byla vždy spojena s vírou v různé démony, kteří můžou právě v tomto čase vstupovat do světa živých, a mezi ně patří i duše zemřelých. Jejich přízeň si lidé získávali nejrůznějšími obětmi. Dnes sice nevěříme ve vracející se mrtvé předky, ale to, co vytváříme na jejich hrobech na Dušičky, dokazuje, že neustálá potřeba iracionálna v nás lidech zůstává. A tak se na hřbitovech ráda procházím a žasnu nad lidovou tvořivostí. (mf)