Jakub Ráliš: Pokud muzeum vyřeší depozitáře, posune se

Roli v tom hrál koronavirus. Pro nás to na festivalech bylo těžké, fyzicky i psychicky náročné. Po tom období jsem si říkal, že bych potřeboval nějakou změnu. Nebylo to ale o tom, že bych aktivně hledal, byla to relativně náhoda. V hlavě jsem měl srovnané, že bych chtěl dělat v muzeu, protože festivaly jsou náročné v tom, že jde o celoroční intenzivní práci, která se během týdne odehraje a pak celý koloběh startuje nanovo a já jsem hledal stálost. Muzeum pro mě bylo logickou volbou. Je totiž o popularizaci vědy a vědění.

Ve chvíli, kdy se nejprve objevila možnost výběrového řízení v Prostějově a pak i tady v Olomouci, šel jsem do toho.

Čekal jsem, že jdu do stabilní a konsolidované instituce. Což Vlastivědné muzeum je. Existuje zde velké množství skvělých odborníků. Já se ve svých vizích nechci vymezovat vůči minulému vedení. Jde o generační obměnu.

To se říct nedá, že bych navazoval. To bych nechtěl, aby tak vyznělo. V dobré praxi a v tom, co je funkční, navazovat budu. Na druhou stranu přicházím s novým přístupem, jak v oblasti plánování výstav, tak vnitřních procesů. Směrem k návštěvníkům bych chtěl, aby muzeum bylo ještě otevřenější.

Jde o několik bodů. Primární funkce muzea, zvlášť našeho, které je na počet sbírek druhým největším v republice, kdy máme něco mezi milionem a dvěma miliony sbírkových předmětů, je uchovávání hmotného a nehmotného dědictví našeho regionu. Ať už si představíme kroje, vykopávky, až po etnografii a další obory, týkající se našeho regionu.

To za nás nikdo neudělá. Nikdo v Ostravě, Praze ani Brně nebude zpracovávat hanácký kroj. Jde o činnost, kterou ale veřejnost na první pohled nevidí. A muzeum je skoro ze sta procent placeno z peněz daňových poplatníků. A proto musí jasně a precizně komunikovat a sdílet s veřejností, co dělá, co je tou v uvozovkách skrytou činností muzea.

Například je zde obrovská práce, která se týká odborné badatelské činnosti. My máme ze zákona povinnost zpřístupňovat sbírky badatelům. Už to zaměstnancům muzea bere spoustu času. Vzhledem k tomu, kolik zde máme sbírek, oproti tomu, kolik máme kurátorů, jde o zásadní činnost naší instituce.

Co se týče sbírek a budov, jsme velké muzeum, ale když se podíváme na personální obsazení, jsme takové malé regionální muzeum.

To je na politicích. My bychom se teď chtěli snažit o to předkládat politikům naše kroky tak, aby chápali, proč je to nebo ono důležité jak pro nás, tak třeba i pro širokou veřejnost. Bavíme se totiž zde o hraničních situacích, kdy by mohlo docházet k neuchovávání hmotného a nehmotného dědictví kvůli tomu, že je zde málo pracovníků.

Proběhlo velmi transparentní a pro mě i přísné výběrové řízení, kde seděla například docentka Šobáňová z Univerzity Palackého a ředitelé dalších muzeí v kraji. A ti na základě koncepce a detailních rozhovorů rozhodovali, kdo je pro směřování muzea lepším kandidátem.

Já ta místa znám pochopitelně velmi dobře. Arboretum v Bílé Lhotě dokonce patří mezi jedno z mých nejoblíbenějších míst. A jde také o jedno z nejoblíbenějších míst v Olomouckém kraji obecně. Třeba i kvůli tři sta let starým dubům, které zde jsou.

Kosíř je pro mě jedno z nejhezčích míst našeho kraje, je to unikát. Pan kastelán Váňa je muž naprosto na svém místě, je to také relativně mladá generace.

Co se týče obou těchto detašovaných pracovišť, jsem rád, že jsou součástí muzea, i když se občas objevují úvahy o tom, že by to nemělo být součástí. Jsem za to rád i díky širšímu regionálnímu kontextu. Já bych chtěl šéfům těchto míst dávat ještě větší autonomii. Chtěl bych nastavovat mantinely, ale nerad bych nastavoval nějaké překážky.

Jsme zde od toho, abychom odborným pracovníkům pomáhali se seberealizací, vyvíjet činnost. A ve chvíli, kdy něco funguje, je nesmysl něco měnit. Ke Kosíři můžu říct, že vím, že pan kastelán chce doplňkovou činnost zaměřit na tradiční lidovou kulturu. A to je věc, která moc zajímá i mě. Věřím, že zde vznikne dobrá synergie.

Není to o žádném poměřování k minulému vedení, ale chceme jít trochu víc směrem regionálním a tradiční lidové kultury. Ale není to tak, že by to bylo jen pro lidi z regionu. Naopak by mělo jít o něco, co nemůžeme nikde jinde vidět, ale zároveň to bude podané mezinárodní formou.

Výš v uvozovkách. Já to nechci hodnotit, že by to tady bylo nějak špatně, ani tady nechci přijít s tím, že je tady nový ředitel, který má nějaké geniální nové nápady. Přistupuju k tomu s velkou pokorou. Je možné, že velká část z toho, co si teď sním, že bude možné realizovat, nepůjde, protože budeme muset zachraňovat padající střechy. To je čistá realita.

Na druhou stranu a dělal jsem to ve všech předchozích zaměstnáních, říkám, že je dobré dívat se kolem a čerpat inspiraci, jak to dělají jinde. A vzít si z toho to nejlepší.

U nás je to určitě Národní muzeum. To se za posledních deset let hodně změnilo. Noví lidé zde překopali přístup komunikace k veřejnosti, tím se my chceme inspirovat. Druhou věcí je ale zároveň i pedagogická činnost, která je s tím propojená. Protože pokud uchovávám nějaké dědictví, tak mám povinnost vzdělávat všechny věkové skupiny v těch či oněch oborech. Zároveň je toto muzeum dostatečně konzervativní, aby se na to lidé nedívali špatně.

A pak je zde muzeum v Oslu, kde je to ale vyloženě na úrovni inspirace, nemůžeme si ale říkat, že budeme na jejich úrovni, protože na to nejsou peníze, není to současná realita v České republice.

A pro nás ještě bližší jsou muzea v Berlíně a Vídni. Oslo je světový top, co se týče progresivity a pedagogiky, Vídeň je ale pak naopak hodně konzervativní, kde my si můžeme dovolit i trochu víc.

Je potřeba si říct, že jako všechny kulturní instituce v České republice, velice špatně. Není to žádná kritika politiků, je to prostě celková situace kulturních institucí u nás. Speciálně u institucí, jako jsme my, je to do očí bijící.

My jsme zde v realitě, kdy jsme v podstatě neustále v nějakém havarijním stavu. Neustále se řeší havarijní stav některého z objektů do té míry, že musí být vyklizený a musí se to řešit formou havárie. V současné době se to týká depozitního domu v Denisově ulici, kde se v současné době propadá střecha, někde jinde se zase propadávají patra. Tady (v budově Vlastivědného muzea Olomouc pozn. red) je to havarijní stav zdiva pod střechou u bývalého kostela svaté Kláry. Jde o náš hlavní výstavní prostor, který je možné, že se kvůli tomu, jak vypadá, bude muset zavřít.

Problémy máme i s depozitáři. Máme jich už tak málo, včetně personálního obsazení, a ještě jsou v havarijním stavu. Například v Chudobíně sídlí mimo jiné depozitář archeologie, ale nic tam v současné době nepřebíráme a vše zůstává v krabicích. Když pan docent Pešek něco vykope, zůstává to v krabicích a nezpracovává se to. Jde o objektivní škodu, která se týká nejen našeho regionu, ale celé republiky.

 

To jsou aktuální problémy, kdy neplníme zákonnou povinnost, padají nám depozitáře na hlavu a deset let se mluví o tom, že se bude problém řešit. Teď konečně, díky Univerzitě Palackého, díky Olomouckému kraji i díky městu a nějaké debatě o Hanáckých kasárnách, se zde objevuje realistický scénář, jak vyřešit mimo jiné problém depozitářů. My jsme jen jako přihlížející, ale můžeme říkat, že pro nás by tato spolupráce byla dobrá.

My doufáme, že ať už univerzita společně s krajem, nebo univerzita kasárna sama koupí, tak budeme schopni tam vytvořit nějaké kulturně-administrativní centrum, společně třeba s depozitáři, to je pro nás výhra. A není to o mně, že já chci, není to ani o politické reprezentaci, tady se skutečně bavíme o hmotném dědictví naší společnosti, o artefaktech naší společnosti, které v krabicích degradují. 

Kdybych to měl zjednodušit, všechny mé vize, tak kdyby se podařilo vyřešit alespoň depozitáře, muzeum se posune kupředu.