GLOSA Ztrácený čas kolem nás, aneb o veřejných hodinách

Plýtvat a mrhat časem je naší společností, zaměřenou na rychlost a efektivitu považováno za nešvar vštěpovaný odmala. Žijeme v uspěchané době, kdy nám sdílený veřejný čas určují sofistikované GSM družicové systémy nebo DCF radiové signály. Na našich mobilních telefonech a chytrých hodinkách máme okamžitě dostupné neuvěřitelně přesné a globálně synchronizované časové údaje.

V médiích nedávno proběhla zajímavá informace o tom, že z Olomouce zmizí poslední existující reklamní otočné veřejné hodiny, konkrétně na Legionářské ulici nedaleko křižovatky s ulicí Studentskou. Důvodem prý byla potřeba omezit reklamní smog ve veřejném prostoru a šetřit veřejné prostředky. Odstraňované reklamní hodiny už často neplnily svůj účel, netočily se, jejich ručky neukazovaly čas správně a zažloutlé a oloupané reklamní kostky měly k estetickému zážitku daleko. Nad ztrátou těchto reklamních hodin bude plakat jen málokdo.

Příběh těchto nosičů času nás přivádí k otázce, v jakém stavu jsou zbývající věžní a veřejné hodiny na památkově hodnotných budovách. Když obdivovatel olomouckého genia loci zvedne hlavu k věžím kostelů a štítům budov institucí, zjistí, že fungování řady historických číselníků bohužel není vždy uspokojivé. Nejpatrnější je to na náměstí Republiky, kde již léta nejdou hodiny na budově pošty ani na věži kostela Panny Marie Sněžné.

Bývá často připomínáno, že Olomouc je po Praze druhou největší památkovou rezervací v Česku. Zmínka o prvním hodináři, orlojníku Martinovi, má Olomouc již z roku 1392. Hodinářství, měření a ukazování času ve městě má tedy velikou tradici. Od závěru 15. století, kdy pravděpodobně vznikl zdejší orloj, se Olomouc přiřadila (nikoli jedině ale také proto) k nejvýznamnějším kulturním evropským centrům. Údržba věžních a veřejných hodin bývala vizitkou každého slušného města, kterému záleželo na dostupnosti času pro jeho občany.  Pořizování a údržbu hodin financovalo z veřejných peněz, a to často i na objektech jiných majitelů (církví, soukromníků).

Stroje historických věžních hodin již sice nemohou konkurovat přesností digitálním časoměrům, ale umí být udržovány v chodu a pokračovat ve své staleté a nepostradatelné funkci pro památkovou a kulturní úroveň města. Na západ od nás je péče o ně běžná a je ctí i povinností vlastníků se o ně starat a udržovat je. Příkladem takového vyspělého západního souseda, a divte se, nemusíme pátrat až za hranicemi Česka, je hlavní město Praha. Již dříve nechala provést průzkum všech veřejných a věžních hodin, jejichž stroje i číselníky jsou postupně zprovozňovány buď opravou (u těch modernějších elektronických a digitálně řízených) nebo pečlivým restaurováním (u těch hodnotných historických). Městem zřizovaná akciová společnost Technologie hl. m. Prahy pravidelně vypisuje veřejnou zakázku na opravu a údržbu veřejných a věžních hodin na území hlavního města. Jen v roce 2024 byla zadána preventivní údržba a servis 58 veřejných věžních hodin a restaurátorská obnova 8 věžních hodin s celkovými náklady blízkými 3 milionům korun.  

Je to mnoho, nebo málo? Je to dobré nakládání s veřejnými prostředky? Ano, je to důkaz kulturnosti, vkusu i péče řádného hospodáře, který zvelebuje to, co mu bylo předchozími generacemi svěřeno, i když to zrovna dnes nemusí být úplně moderní nebo na první pohled ekonomicky rentabilní. Kéž by vlastníkům i představitelům města záleželo na „našich“ historických věžních hodinách tak, jako na stále připomínaném pořádku v ulicích, stavu veřejné zeleně či řešení problémů s parkováním. Pojďme se zamyslet i v Olomouci, jestli zanedbáváním starých veřejných hodin neztrácíme vazbu s plynutím starého dobrého času. Pro lepší pocit nás všech i pro respekt hostů by se nám investice do jejich údržby přece vyplatila.