GLOSA Povodně po sedmadvaceti letech. Jak jsme obstáli?

Před dvěma týdny zasáhly Českou republiku silné deště, které vyvolaly velké povodně s obrovskými škodami. Spousta lidí, zejména na Moravě, měla před očima podobně katastrofální povodně v roce 1997. Na rozdíl od řádění živlu před 27 lety, který nikdo v takovém rozsahu neočekával a nebyl na něj žádným způsobem připraven, však můžeme tentokrát konstatovat, že jsme situaci zvládli, resp. zvládli jsme akutní fázi povodně. Samotné odstraňování škod a vracení zasažených území do obyvatelného stavu ještě nějakou dobu potrvá.

Jsem přesvědčená o tom, že stát, který je hlavním odpovědným subjektem za zvládání jakýchkoliv krizových situací, prokázal, že tuto svou základní roli splnit umí. Samozřejmě k tomu všemu přispěla vynikající práce meteorologů, kteří byli schopni s několikadenním předstihem předpovědět blížící se katastrofu a v naprosté většině se trefili. Včas zareagovala i vláda, kdy ještě před tím, než začalo pořádně pršet, svolal ministr životního prostředí Ústřední protipovodňovou komisi, která vydala varování před blížícími se extrémními srážkami. Následně začaly zasedat povodňové komise i v krajích a na obcích, v médiích ale i na sociálních sítích se začaly šířit informace o tom, co zřejmě přijde. Nikdo tak nemůže říct, že by, na rozdíl od roku 1997, nebyl s předstihem informován a nevěděl, že se blíží nebezpečí.

Druhá věc je, jestli všichni těmto včasným varováním věřili, protože ihned se začaly objevovat konspirační teorie o strašení lidí. Ale to už si musí se sebou vypořádat ti, kteří takové pseudoinformace rozšiřovali a kteří tím pádem mohou mít na svědomí to, že někteří lidé hrozícímu nebezpečí neuvěřili a nepřipravili se na něj.

V řadě míst bohužel nebylo možno se na příchod velké vody připravit tak, aby nedošlo k obrovským materiálním škodám. Leckde voda vystoupala výše, než ve vzpomínaném roce 97. Cekově jsem ale přesvědčená o tom, že jak naše ústřední orgány, tak následně i složky integrovaného záchranného systému předvedly přesně tu aktivitu, která se od nich v takové situaci očekává – varovali občany a vytvořili podmínky pro minimalizaci škod, zejména na životech doporučením evakuace a jejím následným prováděním.

První, kritickou fázi jsme tedy zvládli na výbornou. Teď ještě bude potřeba obstát v té další, náročnější fázi spojené s uklízením území a jeho uváděním do původního stavu, i když ne všude to bude možné. A je potřeba, aby i v této fázi stát fungoval tak, jak má: maximálně pomohl a podpořil ty, kteří přišli o všechno, a ty, kteří utrpěli velké škody. V řadě míst se to už děje – v první fázi byli nasazení hasiči, nyní se přidává na řadě míst armáda a ve spoustě zasažených oblastí se to hemží dobrovolníky. Podle přístupu rezortních ministrů jsem přesvědčená o tom, že vláda ví, co má dělat, a zajistí, aby zasažení lidé v pořádku přečkali zimu a aby jejich domovy mohly být buď opraveny, nebo na bezpečných místech postaveny nové.

Důležité ale bude, aby nepolevili ani dobrovolníci a dokud to bude třeba, aby v zasažených místech vydrželi pomáhat. Všichni si zaslouží velké poděkování, ať už odklízejí bahno, naplaveniny, škrábou omítky, nakupují věci v materiálních sbírkách, přispívají na povodňová konta nebo chystají jídlo pro ostatní. Společnost, která se umí postavit čelem k nepříznivým okolnostem, a která umí pomáhat těm, kteří jsou v daném okamžiku nejslabší a nejzranitelnější, je silná. A to je benefit, který si můžeme z prožití každé krize odnést: že každá taková zkušenost nás může posunout dál, pokud té šance využijeme.